Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků

Komentáře 13. 1. 2016
Pokušení mediální moci

Pouhých pár dní a nocí stačilo nové polské vládě, aby připravila návrh zákona, který převede veřejnoprávní televizi, rozhlas a tiskovou agenturu PAP a 17 regionálních rozhlasových stanic přímo pod kontrolu vlády a de facto je tak zestátní. O tom, že bude schválen, nemůže být vzhledem k jasné parlamentní většině vládní strany PIS pochyb. Polská mediální scéna se změní. A naši politici stanou před obrovským pokušením: Co to zkusit taky? 

Plán na zestátnění polských veřejnoprávních médií vzbudil v liberální části polské i evropské veřejnosti obrovskou nelibost. Nejen kvůli flagrantnímu narušení principu nezávislosti médií, ale i kvůli neuvěřitelné rychlosti a navíc jisté brutálnosti samotného postupu. Vítěz polských voleb, vládní strana PIS, začala jednat bez jakékoli diskuse a bez sebemenšího ohledu na domácí nebo zahraniční dopady. Prostě to udělala. A samotný akt zestátnění obohatila ještě o výhrůžný plán komplexního “hodnocení” všech zaměstnanců, který nové moci umožní zbavit se rázem všech, kdo jí nebudou po vůli. To se v evropském demokratickém prostředí, které vnímá media jako jeden z hlavních kontrolních mechanismů politické moci, samozřejmě nemůže líbit nikomu. I když…  

Po počátečním šoku se začínají objevovat první relativizující hlasy. Polská veřejnoprávní média prý nikdy nebyla úplně nezávislá, vždycky se pohybovala v jistém područí parlamentní většiny a momentální polská vládní moc tak jen reaguje na léta ústrků a mediálnho útlaku. Inu, třeba je to i pravda, ale tenhle nápěv každopádně velmi dobře známe… U nás ho pamatujeme třeba od časů, která předcházela dělení Československa. Těch nekonečných nářků slovenských národovců na mediální ostrakizaci a dehonestaci ze strany Kavčích hor ovládaných “federály”. Proto si také založili “Hnutí za pravdivý obraz Slovenska” a hned po uchopení moci vyházeli z televize i z rozhlasu všechny svoje odpůrce. Stejně tak postupovala každá nastupující autoritativní moc. Nejprve ukřivděné žalozpěvy a pak - ve jménu očisty - rázné zatočení se všemi zlořády a hlavně se všemi současnými i možnými budoucími odpůrci.

Někdo by mohl namítnout, že to není naše věc. Poláci jsou dostatečně sebevědomý a hrdý národ na to, aby si s autoritářskými tendenci své politické reprezentace poradili sami. Když zvládli svrhnout komunistický režim s obrovskou represivní armádou za zády… To je do jisté míry pravda a nepochybně to budou Poláci sami, kdo bude mít v této věci nakonec rozhodující slovo. Jenže kromě nezbytné solidarity s blízkým sousedem jde i o to, že příklady táhnou. A pokušení ovládnout média veřejné služby mají i u nás svoji tradici. Nejde jen o známou televizní krizi, kdy se vládní moc pokusila v rámci nastolení “objektivního zpravodajství” dosadit na Kavčí hory Janu Bobošíkovou. Podobné pokusy tu byly už od začátku devadesátých let…

Když se tehdy český premiér Václav Klaus pohrdavě ušklíbal nad definicí veřejnoprávního média a prosazoval buď privatizaci, anebo zřízení “vládní vlnky” (stát byl tehdy v jeho očích sprosté slovo), podařilo se ještě demokraticky smýšlejícím politikům těmto plánům zamezit. Dnes už privatizaci veřejnoprávních médií naštěstí žádná relevantní strana nenavrhuje. S myšlenkami na jejich zestátnění je to však jiné. Stát už totiž není sprostým slovem, ale stal se naopak modlou vzývanou na náměstích i při zuřivých pochodech ulicemi měst. Jen se převlékl za “národ”, protože skandovat zapáleně “Nic než stát!” zní velmi uhozeně. Rodí se tak koalice zarytých konzervativců, snících o médiích “polského typu” (tedy o médiích vychovávajících národ v úctě ke slavným národním tradicím, vlastenectví a v odporu vůči liberálním pseudohodnotám zkaženého západu), a cynických technokratů moci, kteří v ovládnutí médií s mnohamiliardovým rozpočtem vidí skvělou pojistku svého mocenského postavení. 

Existuje cesta, jak zabránit pokušení vítěze příštích voleb uchvátit po ovládnutí parlamentu a Strakovy akademie i Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, a Vinohradskou, kde je Český rozhlas.   Tou cestou je společná dohoda na přijetí zákona, který veřejnoprávní média jednou pro vždy vyjme z rukou politiků a svěří je pod kontrolu významných celostátních společenských institucí jako je tomu v sousedním Německu. To by mohlo z politické scény sejmout věčný pocit křivdy těch “dole” a stejně věčného pokušení moci těch “nahoře”. Ještě je čas. Ale mnoho už ho nezbývá…

David Smoljak,

(vyšlo v Reflex.cz.)


Zpět na aktuality
Podporují nás
  • Miloslav Vlk

    Miloslav Vlk

    kardinál
  • Ivan Gabal

    Ivan Gabal

    poslanec
  • Petr Havlík

    Petr Havlík

    autor projektu mapovani.cz
  • Karel Schwarzenberg

    Karel Schwarzenberg

    poslanec
  • Věra Kostlánová

    Věra Kostlánová

    psychoterapeutka, signatářka Charty 77
  • Jiří Grygar

    Jiří Grygar

    astrofyzik a bývalý předseda Rady České televize
  • Jiří Šesták

    Jiří Šesták

    senátor
  • Fero Fenič

    Fero Fenič

    režisér a scénárista
  • Tomáš Klvaňa

    Tomáš Klvaňa

    univerzitní pedagog
  • Alena Dernerová

    Alena Dernerová

    senátorka
  • Libor Grubhoffer

    Libor Grubhoffer

    rektor Jihočeské university
  • Jiří Pospíšil

    Jiří Pospíšil

    poslanec Evropského parlamentu
  • Jan Hančil

    Jan Hančil

    rektor AMU
  • František Janouch

    František Janouch

    zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77
  • Vladimír Just

    Vladimír Just

    teatrolog a literární a divadelní kritik
  • Leoš Válka

    Leoš Válka

    ředitel DOX
  • Václav Láska

    Václav Láska

    senátor
  • Tomáš Halík

    Tomáš Halík

    prezident Křesťanské akademie
  • Jana Horváthová

    Jana Horváthová

    ředitelka Muzea romské kultury v Brně
  • Petr Kolář

    Petr Kolář

    konzultant
  • Jaroslav Miller

    Jaroslav Miller

    rektor Univerzity Palackého v Olomouci
  • Milan Uhde

    Milan Uhde

    spisovatel
  • Dušan Hejbal

    Dušan Hejbal

    biskup
  • Dana Batulková

    Dana Batulková

    herečka
  • Zdeněk Hruška

    Zdeněk Hruška

    herec
  • Tomáš Turek

    Tomáš Turek

    herec
  • Vlastimil Harapes

    Vlastimil Harapes

    tanečník a choreograf
  • Jan Vondráček

    Jan Vondráček

    herec
  • Luděk Nešleha

    Luděk Nešleha

    herec
  • Martin Vadas

    Martin Vadas

    režisér a kameraman
  • Lumír Olšovský

    Lumír Olšovský

    herec
  • Gustav Řezníček

    Gustav Řezníček

    herec
  • Apolena Veldová

    Apolena Veldová

    herečka
  • Valérie Zawadská

    Valérie Zawadská

    herečka
  • Ondřej Kepka

    Ondřej Kepka

    herec
  • Ondřej Vetchý

    Ondřej Vetchý

    herec
Partneři
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace