Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků

Komentáře 12. 2. 2018
Boj o rozhlas

    První boj o rozhlas začal 5.května 1945. Jeho hlasatelé začali do vysílání mluvit jen česky a na budovu rozhlasu vyvěsili československou a americkou vlajku, což prakticky odstartovalo povstání proti okupační moci. Druhý boj o rozhlas začal 21.srpna 1968. Sovětská okupační moc si Československý rozhlas vyhodnotila jako centrum antikomunistické diverze a vyslala proti němu hned po přistání v Ruzyni své rudoarmějce a tanky. Každý z těchto bojů měl trochu odlišný charakter. V prvním případě šlo o úspěšné povstání proti protektorátnímu režimu, v druhém o zoufalý pokus postavit se na odpor brutální sovětizaci našich poměrů. V obou případech se náš rozhlas stal symbolem odporu proti nesvobodě - v prvním případě na krátkou dobu končící, v druhém na dlouho pokračující. Obě tyto události každopádně vstoupily do našich dějin jako mezníky, na které můžeme být hrdí. Pracovníci rozhlasu i občané našeho hlavního města se pustili do boje s mocnou přesilou a umírali v něm - jakoli to zní dnes neuvěřitelně - především ve jménu obrany svobody a demokracie.

    Mluvit dnes o další etapě boje o Český rozhlas se v této souvislosti zdá být nepatřičné. Rozhlas nikdo neodstřeluje a žádná okupační moc se na ruzyňském nebo kbelském letišti přistát zjevně nechystá. To, oč tu v posledních týdnech běží, je zdánlivě banální střet o vyznění jedné investigativní reportáže o hospodaření Agrofertu na cizích pozemích. Jenže, když se na kauzu podíváme blíže, zdánlivá všednost tohoto příběhu dostane nečekaně živé barvy… První, co při bližším pohledu bije do očí, je zjevný nepoměr mezi odvysílanou reportáží a reakcemi na ni, tedy mezi příčinou a následky. Reportáží popisujících poklesky mocných jsme už slyšeli nespočet. A prakticky vždy jsme se také dočkali stejně podrážděné reakce kritizovaných: Manipulace, kampaň, účelovka…  Potud vše při starém. V podobném režimu by se mohl takový příběh odehrát prakticky kdekoli na západ od našich hranic. Ve chvíli, kdy se na stranu podrážděného představitele moci postavili členové Rady ČRo a začali poukazovat na „nevhodné načasování“, tedy na to, že je krajně nevhodné rušit nějakou reportáží sváteční chvíle setkání našich mocnářů, začali jsme tyto hranice zjevně opouštět. A když se proti své instituci veřejně postavil i generální ředitel tohoto média, který si šel na svého reportéra postěžovat dokonce do pořadu moderovaného manželkou hradního kancléře, nabrali jsme už jasně směr - ne snad Tadžikistán - ale rozhodně Kocourkov! Závěrečný nápad poslat reportéry s dlouholetou praxí na školení, kde jim bude náležitě vysvětleno, jak mají ve vztahu k mocným této země příště postupovat, byl už spíše komickou perličkou ve stylu Černých baronů. Není divu, že na sociálních sítí sklidil pochvalné reakce zejména od lidí, kteří často sdílejí agitační heslo z padesátých let: Povaleči z kaváren do polí a továren! Mně tedy tenhle nápad s průběžným školením zkušených rozhlasových pardálů připomněl dřívější praxi uměleckých přehrávek. Herci, zpěváci, hudebníci… Ti všichni museli čas od času stranickým funkcionářům dokazovat, že jsou pro provozování svého umění náležitě ideologicky proškoleni. Ale dobrá… Připusťme, že vznikne skutečně profesionální školení, které všem zúčastněným připomene novinářské standardy platné ve vyspělých zemích dnešního světa. To by nemuselo být špatné. Zvlášť, když se při té příležitosti zdůrazní potřeba editoriální nezávislosti redakcí. Ta v kostce mimo jiné znamená, že ředitel má kontrolovat ekonomické a provozní parametry podniku, nikoli obsah, vyznění či dokonce načasování jednotlivých reportáží. Také by bylo vhodné všem zúčastněným připomenout, že analýza znamená zkoumání souvislostí mezi jednotlivostmi, nikoli selektivní výběr detailů, které mohou práci podřízených postavit do co nejvíce nepříznivého světla. A závěrem může zaznít třeba konstatování, že úkolem média veřejné služby je služba divákům a posluchačům, nikoli úslužné posluhování držitelům moci.

Kdo v poslední době navštívil budovu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě, možná si ve vrátnici všiml velké časomíry, která tam odpočítává čas. Jde o vteřiny, které chybějí do stoletého výročí od založení této instituce, jejíž počátky sahají až do roku 1923. Nezbývá než doufat, že se té stovky Český rozhlas dožije v kondici, za kterou se jeho zaměstannci a posluchači nebudou muset stydět! 

David Smoljak

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)

 


Zpět na aktuality
Podporují nás
  • Miloslav Vlk

    Miloslav Vlk

    kardinál
  • Ivan Gabal

    Ivan Gabal

    poslanec
  • Petr Havlík

    Petr Havlík

    autor projektu mapovani.cz
  • Karel Schwarzenberg

    Karel Schwarzenberg

    poslanec
  • Věra Kostlánová

    Věra Kostlánová

    psychoterapeutka, signatářka Charty 77
  • Jiří Grygar

    Jiří Grygar

    astrofyzik a bývalý předseda Rady České televize
  • Jiří Šesták

    Jiří Šesták

    senátor
  • Fero Fenič

    Fero Fenič

    režisér a scénárista
  • Tomáš Klvaňa

    Tomáš Klvaňa

    univerzitní pedagog
  • Alena Dernerová

    Alena Dernerová

    senátorka
  • Libor Grubhoffer

    Libor Grubhoffer

    rektor Jihočeské university
  • Jiří Pospíšil

    Jiří Pospíšil

    poslanec Evropského parlamentu
  • Jan Hančil

    Jan Hančil

    rektor AMU
  • František Janouch

    František Janouch

    zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77
  • Vladimír Just

    Vladimír Just

    teatrolog a literární a divadelní kritik
  • Leoš Válka

    Leoš Válka

    ředitel DOX
  • Václav Láska

    Václav Láska

    senátor
  • Tomáš Halík

    Tomáš Halík

    prezident Křesťanské akademie
  • Jana Horváthová

    Jana Horváthová

    ředitelka Muzea romské kultury v Brně
  • Petr Kolář

    Petr Kolář

    konzultant
  • Jaroslav Miller

    Jaroslav Miller

    rektor Univerzity Palackého v Olomouci
  • Milan Uhde

    Milan Uhde

    spisovatel
  • Dušan Hejbal

    Dušan Hejbal

    biskup
  • Dana Batulková

    Dana Batulková

    herečka
  • Zdeněk Hruška

    Zdeněk Hruška

    herec
  • Tomáš Turek

    Tomáš Turek

    herec
  • Vlastimil Harapes

    Vlastimil Harapes

    tanečník a choreograf
  • Jan Vondráček

    Jan Vondráček

    herec
  • Luděk Nešleha

    Luděk Nešleha

    herec
  • Martin Vadas

    Martin Vadas

    režisér a kameraman
  • Lumír Olšovský

    Lumír Olšovský

    herec
  • Gustav Řezníček

    Gustav Řezníček

    herec
  • Apolena Veldová

    Apolena Veldová

    herečka
  • Valérie Zawadská

    Valérie Zawadská

    herečka
  • Ondřej Kepka

    Ondřej Kepka

    herec
  • Ondřej Vetchý

    Ondřej Vetchý

    herec
Partneři
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace