Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků

Komentáře 18. 1. 2017
Novela zákonů o České televizi a Českém rozhlase – ano či ne?

Novela zákonů o České televizi a Českém rozhlase – ano či ne?

            Osobní poznámka úvodem: Při komentování návrhu novely zákonů o České televizi a Českém rozhlase, který v listopadu předložila Sněmovně skupina patnácti poslanců z řad koalice i opozice, se dostávám do problému, který má název: „Skladba a úloha rady zastupující veřejnost u média veřejné služby a aplikace německého modelu v ČR.“ Tak se nazývá studie, kterou v roce 2011 zpracovala pro Ministerstvo kultury Fakulta humanitních studií UK, a jejíž autor Petr Pavlík si jako spoluautora vybral mne, tehdejšího kolegu z FSV UK, který se zahraničními modely vysílání dlouhodobě zabýval. Když nyní sleduji vzrušenou diskusi, která se kolem novely vede, někdy lituji, že jsem se ke spolupráci nechal přemluvit, protože řada lidí se při obhajobě přeloženého návrhu novely touto studií dnes zaštiťuje, čímž její nedostatky padají též na moji hlavu.

x  x  x

            O tom, v jaké rovině diskuse probíhá, vypovídají titulky novin a webů z přelomu listopadu a prosince: „Zástupci stran v mediálních radách?“ (Haló noviny), „Poslanci pod vedením Babišova hnutí chtějí změnit rozhlas a televizi“ (Marketing a Media), „Boj o televizi a rozhlas. Jde o moc?“ (denik.cz), „Zteč veřejnoprávních médií“ (svobodneforum.cz), „ČT a ČRo bijí na poplach. Komárkův návrh přinese obrovský střet zájmů“ (Echo24), „To už raději totální politizaci médií“ (Hospodářské noviny).

            Bohužel větší část těchto komentářů v médiích vychází ze zpolitizovaného pohledu na věc, který je ovlivněn tím, že pod návrhem novely je podpis předsedy Volebního výboru Sněmovny a poslance za hnutí ANO Martina Komárka. Autoři zmíněných komentářů asi nevědí, že návrh nevznikl v kuloárech politických stran ani v Parlamentu, ale že ho připravila iniciativa Svobodu médiím, jejíž viditelnou tváří je sice Hana Marvanová, ale v níž se také angažují občanské a profesní organizace jako je FITES, Syndikát novinářů, Herecká asociace, Konference rektorů, Ekumenická rada církví a další. Základ návrhu novely zákona vznikl na Ministerstvu kultury ČR.

            Patnáct poslanců si již hotový návrh pouze osvojilo a jejich čin měl svoji logiku. Osvojením návrhu novely teď mohou zúčastnění poslanci na veřejnosti prohlašovat, že plní to, co jejich strany před volbami slíbily. Protože nahlédne-li do programových prohlášení stran vládnoucí koalice, najdeme tam věty: „Odpolitizujeme jmenování ředitelů klíčových kulturních institucí a členů mediálních rad" (ANO). „Budeme usilovat o posílení vlivu veřejnosti na jmenování členů Rad ČT a ČRo a jejich nezávislost" (KDU/ČSL). Přijmeme zákon, který „odpolitizuje a zajistí stabilní financování" všech veřejnoprávních institucí (ČSSD).

            Zopakujme si, co novela navrhuje. Podle německého vzoru a jeho bavorské varianty by většinu členů nově koncipované Rady ČRo a Rady ČT neměla volit Sněmovna jako dosud, ale větší část těchto rad – u Rady ČT 22 členů, u Rady ČRo 20 členů – by tvořili zástupci vyjmenovaných kulturních a společenských organizací, jejichž způsobilost by zkontroloval Senát. Zbytek by se doplnil členy, které by jmenovaly politické strany a hnutí, vždy po jednom zástupci. Rada ČT a ČRo by i nadále byla „orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti“ na kontrolu médií veřejné služby, ale nescházela by se již tak často a nebyla by to funkce placená, což zvyšuje naději na to, že mezi těmi, kteří budou ochotni obětovat svůj čas sledování a kontrole veřejnoprávních institucí, bude více entuziastů než hledačů vedlejšího výdělku. Podle německého vzoru pak novela navrhuje vytvoření nového orgánu, pětičlenné Správní rady, složené z lidí s kvalifikací, zkušenostmi a praxí v oboru ekonomie, práva nebo médií. Správní radu, jejíž činnost by byla honorovaná, by vybírala Rada ČT a Rada ČRo.

            Tím by namísto dvoustranného vztahu Rada vs. generální ředitel, vznikl trojstranný vztah mezi třemi body vrcholového řízení – Rada, Správní rada a generální ředitel. V Německu má každý vrchol podobného trojúhelníku tvořeného Vysílací radou (Rundfunkrat), Správní radou (Verwaltungsrat) a ředitelem (Intendant) svoji funkci. Vysílací rada zde plní roli jakési dozorčí rady zastupující laickou veřejnost, jejíž podněty přes odborné grémium Správní rady putují ke generálnímu řediteli, který na jejich realizaci se Správní radou spolupracuje. Skládání účtu zde probíhá v opačném směru – od ředitele směrem k Vysílací radě.

            Přenesení německého modelu do českých poměrů vyvolalo ostrou kritickou reakci, přičemž – ponecháme-li stranou některé politiky, kteří by ztratili pravomoc jmenovat Rady ČT a ČRo – odpůrce novely lze zařadit zhruba do dvou skupin. Ta první nechce rušit současný systém z toho důvodu, že si na něj zvykli a že v podstatě funguje. Ta druhá by nějakou změnu uvítala, ale obává se poslaneckého kutilství při projednávání novely v parlamentu, které by zvláště v době před volbami mohlo vytvořit takový právní rámec systému, který by byl nakonec horší než ten současný.

            Některé argumenty jsou účelové a dají se vyvrátit. Na otázku: „Budou reprezentanti institucí jako je například Herecká asociace nebo Asociace producentů v televizi nebo i některé další v Radě hájit zájmy plátců televizních poplatků, nebo zájmy těch, kdo je tam jmenovali?“ existuje jednoduchá odpověď. Jak může jeden zástupce herců nebo producentů, ale i církví nebo sportovců nebo učitelů prosadit svůj partikulární zájem, tedy zájem instituce, jež zastupují, aniž by o něm přesvědčil zbývajících 21 (u ČRo 19) zástupců vyjmenovaných institucí, nehledě na to, že tam budou i reprezentanti parlamentních politických stran. Právě pluralita těchto zájmů, názorů a stanovisek by měla být zárukou, že rozhodování v konečném výsledku bude sloužit zájmům širší veřejnosti, tedy i plátcům poplatků.

            Na druhé straně – jak si všimlo vedení ČT, ale i vláda, která novelu v prosinci projednávala – koncepce Správní rady tak, jak ji návrh novely předpokládá, není dostatečně vypracovaná a má některé systémové chyby. Správní rada je sice orgánem, který by měl být generálním ředitelem informován, ředitel by měl s ním spolupracovat, skládat mu účty, ale zcela určitě by Správní rada neměla být někým, kdo o všem rozhoduje a kdo z generálního ředitele udělá provozního ředitele, jehož činnost omezí na denní operativní řízení.

Jak upozornil materiál ČT, takových věcných a legislativních nedostatků, které by vyžadovaly další diskusi, je v návrhu novely zákonů více. Přesto však podle mého názoru novela v zásadě naplňuje cíl, který si stanovila a který se uvádí v důvodové zprávě: „Cílem návrhu zákona je (…) posílit roli veřejnosti při kontrole vysílání veřejné služby a zároveň posílit nezávislost tohoto vysílání.“

            Na jedné straně odpůrci novely poukazují na uspokojivé výsledky činnosti současných Rad ČT a ČRo, do nichž se – díky poměrně odpovědnému výběru Sněmovnou v posledních letech – dostali nejen lidé z politických sekretariátů, ale i osobnosti s životní a mediální zkušeností. Je chvályhodné, jestliže dnes generální ředitelé pravidelně navštěvují zasedání Rad, respektují jejich stanoviska a spolupracují s nimi často i nad rámec zákona.

            To všechno se však může kdykoli, třeba hned po příštích volbách, sesypat jako domek z karet. Stačí, když se zavelí k útoku na média veřejné služby a najde se dostatečná většina v parlamentu, jako v Polsku nebo v Maďarsku, a vše se může změnit. Paragraf 6, odstavec 3 zákonů o ČT a ČRo, umožňuje poslancům vyměnit Rady ČT a ČRo pouhým konstatováním, že Česká televize nebo Český rozhlas neplní své poslání, nebo tím, že dvakrát neschválí jejich výroční zprávu - bez ohledu na to, zda ta zpráva byla dobrá nebo špatná. Zatím se tak stalo u Rady České televize výjimečně před šestnácti lety. Jenomže kdo ví, jaká bude situace po volbách v příštím roce?

x  x  x

            Osobní poznámka závěrem: jakkoli pokládám čin patnácti poslanců, kteří si osvojili návrh změny zákona sestavený iniciativou Svobodu médiím, za chvályhodný, nedávám mu příliš nadějí na úspěch. Nevěřím, že poslanci, kteří se přes čtvrt století o práva jmenovat mediální rady s nikým nechtěli dělit, dnes tak učiní. Nehledě na předvolební období, jež pro podobné iniciativy není příliš příznivé. To však nic nemění na skutečnosti, že současná veřejnoprávní legislativa by potřebovala aktualizovat. Rozvoj digitálních technologií, nová média a vznik dalších distribučních platforem – to všechno volá po zásadní úpravě legislativy, jež by médiím veřejné služby zajistila v měnícím se mediálním prostředí právní i ekonomickou jistotu pro plnění jejich funkcí. Způsob, jakým budou organizovány mediální rady, je v této souvislosti jen jedním z problémů, které by bylo dobré řešit.

Milan Šmíd


Zpět na aktuality
Podporují nás
  • Miloslav Vlk

    Miloslav Vlk

    kardinál
  • Ivan Gabal

    Ivan Gabal

    poslanec
  • Petr Havlík

    Petr Havlík

    autor projektu mapovani.cz
  • Karel Schwarzenberg

    Karel Schwarzenberg

    poslanec
  • Věra Kostlánová

    Věra Kostlánová

    psychoterapeutka, signatářka Charty 77
  • Jiří Grygar

    Jiří Grygar

    astrofyzik a bývalý předseda Rady České televize
  • Jiří Šesták

    Jiří Šesták

    senátor
  • Fero Fenič

    Fero Fenič

    režisér a scénárista
  • Tomáš Klvaňa

    Tomáš Klvaňa

    univerzitní pedagog
  • Alena Dernerová

    Alena Dernerová

    senátorka
  • Libor Grubhoffer

    Libor Grubhoffer

    rektor Jihočeské university
  • Jiří Pospíšil

    Jiří Pospíšil

    poslanec Evropského parlamentu
  • Jan Hančil

    Jan Hančil

    rektor AMU
  • František Janouch

    František Janouch

    zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77
  • Vladimír Just

    Vladimír Just

    teatrolog a literární a divadelní kritik
  • Leoš Válka

    Leoš Válka

    ředitel DOX
  • Václav Láska

    Václav Láska

    senátor
  • Tomáš Halík

    Tomáš Halík

    prezident Křesťanské akademie
  • Jana Horváthová

    Jana Horváthová

    ředitelka Muzea romské kultury v Brně
  • Petr Kolář

    Petr Kolář

    konzultant
  • Jaroslav Miller

    Jaroslav Miller

    rektor Univerzity Palackého v Olomouci
  • Milan Uhde

    Milan Uhde

    spisovatel
  • Dušan Hejbal

    Dušan Hejbal

    biskup
  • Dana Batulková

    Dana Batulková

    herečka
  • Zdeněk Hruška

    Zdeněk Hruška

    herec
  • Tomáš Turek

    Tomáš Turek

    herec
  • Vlastimil Harapes

    Vlastimil Harapes

    tanečník a choreograf
  • Jan Vondráček

    Jan Vondráček

    herec
  • Luděk Nešleha

    Luděk Nešleha

    herec
  • Martin Vadas

    Martin Vadas

    režisér a kameraman
  • Lumír Olšovský

    Lumír Olšovský

    herec
  • Gustav Řezníček

    Gustav Řezníček

    herec
  • Apolena Veldová

    Apolena Veldová

    herečka
  • Valérie Zawadská

    Valérie Zawadská

    herečka
  • Ondřej Kepka

    Ondřej Kepka

    herec
  • Ondřej Vetchý

    Ondřej Vetchý

    herec
Partneři
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace