Ve své rubrice Týden v médiích na portálu Parlamentní listy se Petr Žantovský, kterého web důsledně nazývá mediálním analytikem, pustil do kritiky změny způsobu volby Rady České televize a Českého rozhlasu. Žantovský je pobouřen, že o tomto návrhu, prosazovaném platformou Svobodu médiím! vůbec chtěl diskutovat volební výbor Sněmovny, k čemuž nakonec ani nedošlo. A své zhnusení zdůvodňuje takto:

„Pokud vím, tak to zatím není paragrafový nebo věcný záměr na změnu zákona o veřejnoprávních médiích, konkrétně v otázce změny procedury volby rad veřejnoprávních médií, jehož podstatou je, že rady už nebude nominovat Poslanecká sněmovna, nebude to podle dnešního receptu a Poslanecká sněmovna s tím nebude mít v zásadě nic společného. Budou to nominovat organizace tak zvané odborné jako Český filmový a televizní svaz FITES, Asociace režisérů a scénáristů ARAS a podobně.“ 

Žantovský pak vykresluje FITES a ARAS jako lobbistické spolky, kteří si „hlídají jenom své kšefty, své honoráře, své reprízné a podobně.“ A dále píše: „Podivuji se, jak je možné, že jsou volení zástupci lidu schopní přijmout za skutečnost, že se budou bavit úplně vážně o návrhu zájmového lobbistického klubu lidí, kterým jde o prachy a kšefty a že jsou dokonce ochotni přemítat o tom, že by to bylo možné promítnout do zákona.“ 

Takto vystavěný text Petra Žantovského je dobrou příležitostí k seznámení s jeho mystifikátorskou technikou. Z dlouhého seznamu institucí, vyjmenovaných v příloze zákona, které by měly jmenovat své zástupce do mediálních rad, jmenuje autor jen zrovna dvě organizace, jejichž někteří členové skutečně mají profesní zázemí v České televizi. To vše jen proto, aby mohl celou platformu Svobodu médiím nazvat „lobbistickou partičkou“.

Navrhovaný seznam ale ve skutečnosti obsahuje dvaadvacet organizací, zastupujících různé sociální, kulturní, politické, regionální a další proudy tak, aby žádný z nich nemohl dominovat ostatním. Mimo jiné jde o Akademii věd, Českomoravskou konfederaci odborových svazů, Biskupskou konferenci, Federaci židovských obcí, Hospodářskou komoru, Svaz měst a obcí ČR, Syndikát novinářů nebo Konferenci rektorů.

Bude Žantovský tyto a další instituce vyznačující se srozumitelnou historií a reprezentativností též označovat za lobbistické gangy, kterým jde jen o kšefty a prachy, které chtějí vydojit z veřejnoprávních médií? 

Mimochodem, když už mluvíme o penězích – členství v mediálních radách nemá být podle navrhovaného zákona honorováno. Na rozdíl od současnosti i doby minulé, kdy byl do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za ODS vyslán právě on.

Analytik nebo manipulátor?

Autor také zamlčel další podstatnou věc: Kromě dvaadvaceti zástupců institucí by v radě měli zasedat i vyslanci všech politických stran, které získaly mandát od voličů a mají zastoupení v Poslanecké sněmovně. Pokud s takto široce pojatou novelou, zahrnující občanskou i politickou sféru, přichází za zákonodárci platforma Svobodu médiím, proč by o ní nemohli diskutovat? Proč by si ho někteří poslanci, pokud je zaujme, nemohli osvojit a předložit jako poslanecký návrh?

Taková možnost ovšem Žantovského děsí: „To zůstávám perplex a mám pocit, že končí demokracie,“ píše. Zřejmě ho neuklidní ani připomenutí, že demokracie naopak přežívá a sílí, když poslanci vnímají relevantní podněty veřejnosti, berou je vážně a jako inspiraci pro své zákonodárné činění.

O smysluplnosti tohoto návrhu vypovídá již to, že jeho kritiku musel Petr Žantovský opřít o hrubé překroucení skutečnosti. Tím ovšem přiznal, že faktických a přesvědčivých argumentů proti novele se mu nedostává. A tak se uchýlil k trapné mystifikaci čtenářů webu.

Toto konstatování nechť Parlamentní listy považují za nezištné doporučení, aby v zájmu objektivity a přesnosti, jimiž je tento portál proslulý, přidávali ke jménu Petra Žantovského namísto mediální analytik přízvisko přiléhavější - mediální manipulátor.

Jiří Leschtina