Šance vyrazit ministrům média z rukou existuje. Neměli bychom ji minout.

Musíme jen umřít, bohužel – tak odpověděl Andrej Babiš na dotaz, zda by se zbavil vydavatelství Mafra, pokud by mu to jako členovi příští vlády přikazoval zákon. Je ale možné, že ještě než se uzavře životní dráha dnes nejmocnějšího oligarchy, nevyhne se řešení dilematu: ministr nebo majitel mediální domu?

Podle informací serveru Novinky se ve výborech Poslanecké sněmovny rodí kompromis v novele o střetu zájmů, kterou mají zákonodárci projednat v druhém čtení na konci června. Většinu nejméně 105 hlasů od ČSSD, lidovců, TOP 09 a ODS by mohly získat dva návrhy: Ten první, s nímž přišel poslanec ČSSD Jan Chvojka, by členům vlády zakázal vlastnit podíl v médiích. A druhý z dílny Martina Plíška (TOP 09) by vyloučil firmy vlastněné ministry z účasti na veřejných zakázkách. 

Takové zákony mají jednu slabinu: Vždy může budoucí ministr převést majetek na nějakou jemu blízkou osobu a podnik pak řídit jeho prostřednictvím. Avšak to, že někdo bude hledat cesty k obejití zákona, by nemělo být důvodem k rezignaci na přijetí normy. Jakýmkoliv kličkováním na hraně zákona se ministr vystavuje obrovskému riziku, jež bude každý soudný politik muset zásadně zvažovat.

Zákon přichází na přetřes v okamžiku, kdy máme dost alarmujících poznatků s působením Babišových novin. Například z doby, kdy o kauze Čapí hnízdo Lidové noviny i Mladá fronta Dnes přinášely velice kusé informace, skryté uvnitř listu, často převzaté ze servisu zpravodajské agentury.

Nebo jiný příklad: Lidové noviny otiskly sérii článků, v nichž detailně probírají otazníky a podezřelé souvislosti podnikání někdejšího majitele OKD Zdeňka Bakaly. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby list věnoval alespoň poloviční pozornost nejasné podnikatelské minulosti svého majitele. 

V lidovkách ani v MF Dnes se však nedočteme o podezřelých okolnostech privatizace Unipetrolu. Nebo o dodnes neznámých zdrojích na rozjezd Agrofertu. Což Andrej Babiš odbývá neuvěřitelnou historkou, že desítky miliónů korun mu poskytli kamarádi ze studií na ženevském lyceu, na němž vychodil pouze první ročník.

Zkušenosti s médii ovládanými členem vlády, která vůči majiteli a jeho hnutí odpískala svou kontrolní roli, mluví jasně: Zásah do vlastnických práv je na místě. 

Proč ale novela zůstává v půli cesty a nezakáže ministrům vlastnit jakoukoliv firmu, jak původně navrhoval Chvojka? Vždyť vydavatelství je také firma. A když to jde tam, proč ne jinde?

Z ústavního hlediska není k takovému zmírnění pozměňovacího návrhu důvod. Jak připomíná ústavní právník Jan Kysela, zákon „není koncipován jako překážka pro volené funkce, neomezuje ani poslance, ani senátory.“ 

V takovém případě ale pak nedochází k omezení práva být volen ani vlastnit majetek. Stát si pouze stanoví podmínku pro vstup do ministerského kabinetu, která se bude vždycky týkat jen několika jednotlivců. A ti by se pak museli rozhodnout, zda je pro ně podstatnější podnikání nebo ministerská funkce.

Omezení vlastnického práva jen na média je ale zřejmě kompromis, který skýtá naději, že vůbec nějaké omezení projde. A takovou příležitost by politici neměli zahodit. 

Vždyť soustředění politické, ekonomické a mediální moci v rukou jakéhokoliv člena vlády je obrovským nebezpečím pro liberální demokracii. A před tímhle akutním ohrožením se musí stát bránit všemi zákonnými prostředky. Poslední rozhodující slovo o tom, jak pevně a na jak dlouho ovládnou oligarchové politiku, pak ale budou mít voliči.

Jiří Leschtina