Podle počítadel měřících výskyt klíčových slov ve webovém prostředí v posledních letech rapidně roste podíl polozapomenutých slov jako je třeba “cenzura”. Já se vůbec nedivím. Téměř ve všech debatách spojených s médii veřejné služby se vždy najde někdo, kdo začne vehementně tvrdit, že situace kolem vysílání zejména České televize nebo rozhlasu je naprosto alarmující. Něco se s tím musí okamžitě začít dělat, protože “ta cenzura je prostě skandální”. Reakce zúčastněných panelistů bývá dvojí. Když mají v klopě placku v barvě trikolory, nebo přeškrnutou mešitu, začnou vehementně přikyvovat a trousit zlověstné poznámky o nutné státní kontrole. Když ne, řeknou, že je to složitější a pustí se do lehce komplikovaných výkladů. Jenže ani po nich zmatek neustává. Je u nás cenzura, nebo ne? A jak vlastně vypadá?

Nejdříve si možná pojďme dohodnout, že nebudeme rozhořčeně křičet “Cenzura!” nad zákonem vymezenou regulací tištěného a vysílaného obsahu.

Ta například říká, že televize nebudou vysílat pořady s explicitně násilným nebo vulgárním obsahem před 22 hodinou, nebo též zákonem vymezuje svobodu projevu (nesmíte například šířit výzvy k násilí a podněcovat nenávist vůči různým etnickým skupinám). Také musíme z této sféry vyjmout běžnou praxi editace textu, které patří k obvyklým zásadám každé redakční práce. Dokonce ani redakční politika není cenzura. Majitel lifestylového magazínu má prostě plné právo nepsat o koaličních jednáních na pražském magistrátu, když je přesvědčený, že jeho čtenáře mnohem víc zajímá liposukce filmových hvězd. A za cenzuru není už vůbec možné pokládat ani klasickou editoriální praxi, kdy se do vysílání nebo do vydání prostě nepouštějí informace, které nejsou spolehlivě ověřené.

A co cenzura je?

Kdo zažil éru budování socialismu před rokem 1989, ten si to většinou ještě pamatuje. Tehdy cenzura fungovala jako ideologická kontrola veškerého tištěného a vysílaného obsahu. Prakticky vzato šlo o to, aby se k divákům dostaly pouze ideologicky “nezávadné” informace. Tedy informace, které měly diváka utvrzovat v obrazu světa, kde méně šťastná polovina lidsta úpí pod jhem kapitalismu, zatímco druhá polovina buduje s ohněm v srdci a písní na rtech svou šťastnou budoucnost. Měli na to dokonce úřad… Ten se jmenoval nejprve Hlavní správa tiskového dohledu, pak Úřad pro tisk a informace. Nejlépe však fungoval všudypřítomný strach z  následků, když by nějaké nevhodné slovo rozlobilo někoho z výše postavených soudruhů a soudružek. To pak přišly stranické důtky, vyhazovy, zákazy činnosti. A pokud to odvysílal Hlas Ameriky, mohli vám přišít i rozvracení republiky, za což bylo několik let natvrdo. 

Dnes už takové instituce neexistují. I těch mocných soudruhů ubylo. A kriminál za psané nebo odvysílané slovo už taky nehrozí, pokud tedy nezačnete otevřeně vyhrožovat svým bližním smrtí, nebo ublížením na zdraví. Co ale zbylo, je ten strach, či spíše obava, ať to příliš nedramatizujeme. Obava zaměstnance, že ho jeho šéf zpucuje. Obava šéfa, že bude nahrazen jiným šéfem. A obava šéfa šéfů, že se znelíbí svému majiteli. Tomuhle strachu se říká autocenzura a má mnoho podob. Někdy to jsou obyčejné lidské zábrany říkat a psát hnusné věci. To je docela rozumný instinkt, kterému se někdy říká cit pro míru, nebo zdrženlivost. Vyznačují se jím většinou novináři, kteří nepotřebují každým slovem dokazovat sobě i světu, jak úžasně jsou odvážní. Pak je tu autocenzura, která radí člověku neplavat moc viditelně proti proudu veřejného mínění. To už je sklon podstatně méně obdivuhodný, i když vcelku pochopitelný, obavu z přílišného vyčnívání máme zřejmě ve své genetické výbavě (v našem mediálním prostředí je často patrný i extrém zcela opačný, tedy snaha plavat proti proudu za každých okolností, i za cenu vlastního naprostého zesměšnění). Nejhorší variantou je ale autocenzura prostřednictvím jakési afektivní emaptie. Jde o poměrně rozšířenou snahu odezírat ze rtů mocných jejich přání a plnit je. Víbůh, kolik tendečních textů, zamlčených zpráv, nebo zkreslených informací má na svědomí snaha vyjít vstříc nějaké nevyřčené poptávce. Mnohdy přitom může jít o čistě instiktivní reakci! 

Na takovou cenzuru ovšem mocní nepotřebují žádné instituce. Jak říká v Žebrácké opeře Bertolt Brecht a Václav Havel: “Nejlíp slouží ten, kdo o tom neví!”

 Anebo si to není ochoten nahlas připustit, dodejme k tomu…

David Smoljak

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)